Nacistické megastavby

Jakmile se Hitler v roce 1933 chopí moci, přemění své alpské útočiště v ospalé bavorské čtvrti Obersalzberg na rozsáhlé sídlo zvané Berghof. Oblast se stává magnetem pro nejmocnější nacisty a Hitlerův Berghof výkladní skříní Říše. S pomocí svého nejdůvěrnějšího asistenta Martina Bormanna se Obersalzberg rychle mění v Hitlerovo vlastní opevněné léno. Stává se domovem pro 2 000 vojáků SS a je chráněn vyspělým bezpečnostním systémem. Vysoko nad Berghofem, na vrcholu šestitisícové hory Kehlstein, Bormann staví Orlí hnízdo; honosný dům určený pro Hitlera k pohoštění hostů a hodnostářů. V bezpečí Obersalzbergu Hitlerovo sebevědomí přerůstá únosnou míru a on se stále více odtrhává od reality. Právě ve svém milovaném Berghofu, obklopeném dechberoucí scenérií, spřádá nejošklivější plány v dějinách. Ale jak se Hitlerova válka hroutí a spojenecké bombardéry zvyšují svůj dolet, Obersalzberg se ocitá v ohrožení. Bormann zvyšuje obranu kolem Obersalzbergu, ale také se vydává hluboko do podzemí. Na okolních vrcholcích jsou umístěna protiletadlová děla a pod Obersalzbergem je vyhlouben pětikilometrový labyrint bunkrů a tunelů, které spojují Berghof a domy Hitlerova elitního vnitřního kruhu. Jsou plně vybaveny tak, aby Hitlerovi umožnily řídit zemi i v případě napadení. Posledních šest měsíců války je však Hitler daleko od bezpečného útočiště v Obersalzbergu. V době, kdy se Rudá armáda blíží k Berlínu, se skrývá ve svém tamním bunkru. Rozhodne se neutíkat do bezpečí svého alpského útočiště. Dne 25. dubna 1945 bombarduje RAF Obersalzberg a vyhladí ho, ale ti, kdo jsou v bunkrech, většinou přežijí bez úhony. Orlí hnízdo zůstává neporušené a dodnes stojí jako připomínka moci, kterou Obersalzberg kdysi měl.

V červnu 1940 nacisté vstupují na britskou půdu. Normanské ostrovy, od jedenáctého století britské území, jsou nyní okupovány Němci. Hitler se stává posedlý snahou udržet si kontrolu nad tímto malým koutem Británie a nařizuje výstavbu některých z nejvíce opevněných staveb ve Třetí říši.

V prvních letech druhé světové války Hitlerovo Německo drtí své nepřátele v sérii bleskových ofenziv. Pro tuto neuvěřitelnou sérii úspěchů vzniká nové slovo – Blitzkrieg neboli blesková válka. Mimořádné ruiny rozeseté po celé Evropě vyprávějí příběh o revoluci v taktice a zbraních, která Hitlerovi téměř dala šanci vytvořit svou Tisíciletou říši.

V prvních třech letech druhé světové války je německý U-Boot pohromou pro spojeneckou lodní dopravu křižující Atlantik. U-Boot je na hladině rychlejší než obchodní lodě a dokáže se ponořit, takže dokáže manévrovat lépe než konvoj a překvapivě zaútočit. Po první světové válce Versailleská smlouva zakázala Německu stavět ponorky, ale když se Hitler dostane k moci, dohodu přehodnotí a zahájí program jejich stavby. Do vypuknutí války v září 1939 má Německo 57 ponorek. Velitel ponorek kontradmirál Karl Doenitz naléhá a chce další. Hitler ochotně souhlasí, protože vidí v ponorkách klíč ke zničení lodních konvojů dodávajících zásoby do Británie, a tím ke kapitulaci vyhladovělé země.

V roce 1934 začínají Japonci navrhovat Jamato, nejsilnější bitevní loď v historii. Japonsko je odhodláno udržet si kontrolu v Tichomoří, a tak staví loď o 30 % větší než cokoli, co mají jejich nepřátelé. Stavba probíhá v naprostém utajení, Japonci vynakládají mimořádné úsilí, aby nebyl prozrazen žádný detail. V odlehlém ostrovním zařízení jsou 20 metrů dlouhá děla podrobena zkouškám. Jsou schopna vystřelit 1400kilogramové střely na vzdálenost 40 kilometrů, čímž překonají veškeré spojenecké lodě. Když se ohrožení lodní dopravy změní, je Jamato dovybavena stovkou protiletadlových děl a vydává se do bitvy u Okinawy, která se nakonec stane sebevražednou misí. Toto je příběh plovoucí pevnosti Jamato, síly Osy a největší bitevní lodi všech dob.

Duben 1945. Válka v Tichomoří se nyní plně obrací proti japonským císařským silám. V zuřivém a brutálním tažení po ostrovech vyhrávají Američané jednu bitvu za druhou a rychle získávají půdu pod nohama, aby dosáhli svého konečného cíle, kterým je invaze na pevninské Japonsko. Japonci se však rozhodnou, že ostrov Okinawa bude jejich poslední obrannou baštou. Pro Američany je to klíčové strategické místo, ale jako japonské území ho budou Japonci bránit za každou cenu. Poučeni z předchozí katastrofální obrany ostrova formulují japonští generálové radikální plán. Místo toho, aby se s americkými jednotkami utkali přímo na plážích ostrova, rozhodnou se vybudovat síť vnitrozemské obrany a tunelů, které vytvoří pro americké jednotky zničující vražedné pole. Následuje nejkrvavější bitva tichomořského tažení, v níž obě strany svedly jedny z nejbrutálnějších bojů 20. století. Výsledkem je více než 77 000 mrtvých japonských vojáků a 150 000 okinawských civilistů. Trvá to více než deset týdnů bojů, ale nakonec Američané ostrov dobudou. Bitva o Okinawu však po sobě zanechává ještě jedno drásavé dědictví. Urputné odhodlání, s nímž Japonci vedou svou obranu, přesvědčí prezidenta Harryho S. Trumana, že invaze do Japonska bude ještě krvavější, a tak se rozhodne svrhnout na města Hirošimu a Nagasaki ne jednu, ale hned dvě atomové bomby. Teprve poté se Japonci vzdají.